DUCHOVNÍ PŘÍČINY NEMOCI

 

 

 

DUCHOVNÍ  PŘÍČINY  NEMOCÍ

Většina lidí dnes pořád ještě věří, že nemoc je tělesná porucha, která nás postihuje zcela náhodou a jiného náhodou zase ušetří.

       Není tomu tak. Samotná nemoc je spíš disharmonie ve vědomí člověka.  Hlubším smyslem nemoci je, abychom se vzpamatovali, abychom naslouchali svému nitru a změnili své chování a myšlení dokud je čas.  Záleží pouze na nás, zdali to bude pouze jemné upozornění či různější přinucení. 

       Vyléčit člověka neznamená nastolit původní stav, protože ten způsobil nutnost nemoci. Skutečné léčení směřuje k rozšíření našeho vědomí a směřuje k novým poznatkům.

       Ať je naše nemoc v jakémkoliv stádiu, vždy za ní stojí nějaký nevyřešený problém, neschopnost nebo nechuť reagovat správně na určité požadavky života. Příznak nemoci nás tedy upozorňuje na chybný duchovní postoj a vybízí k nápravě. Jestliže příznak ignorujeme, vyšle k nám bolest a ta upozorní na poselství. Pokud toto poselství odmítáme přijmout, může následovat až smrt.

         Naše tělo k nám neustále hovoří. Na nás je, abychom porozuměli jeho řeči. Příznak nám tedy pomáhá rozeznat nedostatek ve vědomí, který se promítl na fyzickou rovinu a nutí nás k dalšímu kroku našeho rozvoje. O uzdravení můžeme mluvit pouze tehdy,  pokud jsme dokonalejší než předtím. 

       Každá terapie, která se zabývá jen vnějšími příznaky nevede k uzdravení. Možná jen na chvíli, ale pak potlačená choroba vypukne nanovo a to většinou ještě intenzivněji nebo ji vystřídá jiná, často mnohem těžší.

V této souvislosti jsou aktuální slova Voltaira:

 " Lékaři sypou léky, o nichž vědí málo, aby vyléčili nemoci, o nichž vědí ještě méně, do člověka o němž nevědí vůbec nic!"

      Pro většinu lidí je nemoc jen porucha, kterou je třeba co nejrychleji odstranit, aby mohli co nejrychleji pokračovat v původním chybném životě. "Doučování" je tedy přímo nevyhnutelné. Bereme stále více silnějších léků, dáváme se operovat, místo toho, abychom udělali to, co je "potřebné". Pro řadu nemocí stále neexistuje účinná léčba, např. rakovina, kornatění tepen a další.  Když se podíváme na účinek antibiotik, která při zdolávání virů a bakterií zpočátku zdánlivě směřovala k fantastickým výsledkům, vidíme, že přímo oslabuje imunitu pacienta. Mimo jiné po nějaké době vznikají rezistentní formy původců nemoci, které vyžadují "silnější léky".  No a ty pak ještě více oslabí imunitu pacienta. Nakonec tedy vede obrana k oslabení, poškození, aniž by  problém skutečně vyřešila. Tím je pochopitelný enormní vzestup chronických onemocnění.

      Léčení se vždy musí týkat celé bytosti. Tedy jednoty těla i ducha.  Léčba je vždy proces scelování. Tzn., že člověk se dostává do jednoty se sebou, s partnerem, se všemi a se vším.

     Nemoc je šance, nikoliv rozsudek. Když se této šance nechopíme, protože jsme úkol vůbec vyluštili, jenom nutíme osud, aby svou výzvu zopakoval, a to v patřičně zřetelnější formě. Asi jen 30% tělesných narušení je  "osudově" podmíněných, které jsme si vytvořili jako nutnou lekci. Zbylých 70% si způsobujeme z nevědomosti, pohodlnosti nebo špatným myšlením.

"Kdo trvale neslyší nepřeslechnutelné, ba nevidí nepřehlédnutelné, ten se nesmí divit, že jednoho dne přijde o sluch či zrak."