HAP - HLUBINNÁ ABREAKTIVNÍ PSYCHOTERAPIE
Co dokáže HAP - HLUBINNÁ ABREAKTIVNÍ PSYCHOTERAPIE
VYLÉČIT, ODSTRANIT, VYŘEŠIT.
Strachy z |
Bolesti |
Záchvaty |
|
výšek |
hlavy |
zlosti |
|
pavouků |
páteře |
vzteku |
|
tmy |
očí |
nenávisti |
|
samoty |
kloubů |
|
|
uzavřených prostor |
migrény |
|
|
vody |
|
|
|
smrti |
… |
|
|
ztráty blízké osoby |
|
|
|
cizích lidí |
|
|
|
nadřízeného |
|
|
|
partnera |
|
|
|
nočních můr |
|
|
Co je hlubinná abreaktivní psychoterapie?
Je to psychoterapie, která hledá a nachází příčiny psychických a psychosomatických obtíží v traumatech, která člověk prožil v minulosti.
Malinko teorie
Bolest je pro nás něco jako havarijní signál a proto nejsme schopni jí naši pozornost nevěnovat, pokud se vyskytne. Čím je bolest intenzivnější, tím větší část své pozornosti jí věnujeme. Čím větší část pozornosti věnujeme bolesti, tím menší část pozornosti jsme schopni věnovat ostatním informacím.
Představme si to tak, že do vědomí přicházejí informace stále, ale my si je nemusíme uvědomovat. Všechno, co naše smysly registrují, se neustále zapisuje do naší paměti zároveň s informací o tom, jak tyto vjemy prožíváme. Naše smysly registrují stále, bez ohledu na to, zda si jejich registraci uvědomujeme. Jestliže například tady v pokoji bude mluvit rádio, ale já budu hovořit s tebou, tudíž mu nebudu věnovat pozornost, moje uši ho stejně zachytí a moje paměť ho zaznamená.
Záznam se do paměti ukládá i při bezvědomí?
Ano. To lze demonstrovat například tím, že vedu-li někoho při terapii do jeho minulosti, je schopen si projít i dobu svého bezvědomí, ať je způsobeno úrazem či narkózou.
Vlastnosti paměti
Naše paměť má určité vlastnosti. Jednou z nich je prakticky neomezená kapacita. Člověk může vystudovat několik vysokých škol a nemusí mít strach, že se mu to do hlavy nevejde. Druhou důležitou vlastností je způsob vybavování, který je velmi odlišný například od vybavování z paměti v počítači. Tam musí být pro každý záznam známa jeho adresa, pomocí níž je záznam vybavován. Není-li adresa známa, musí se počítačová paměť pracně prohledávat. Lidská paměť má jiný způsob vybavování, data vybavuje na základě asociace, neboli podobnosti.
Co všechno lze pomocí hlubinné abreaktivní psychoterapie léčit?
Lze léčit všechny psychické a psychosomatické nemoci. Pro psychické potíže to platí obecně. Léčení neuróz není problémem. Psychosomatické choroby jsou takové, které se jeví jako somatické, to znamená tělesné potíže, ale při somatickém vyšetření není žádný nález. Obvykle lze přijít na to, že potíž je psychického původu a vyléčit ji.
Sama jsem vyléčila např. několik pacientů s migrénou. Na migrény sice existují léky, ale ne v tom smyslu že by léčily, tedy odstranily příčinu, ale že potlačují symptomy. Migrény se podařilo vyléčit tak, že si klient prošel svoje porodní trauma. Důkladným zpracováním porodního traumatu migréna zmizela.
Kdy se hlubinná abreaktivní psychoterapie použít nedá?
Kontraindikací je silný vliv farmak, zvláště psychofarmak, léků proti bolesti, léků na spaní a drog. Praktická zkušenost ukazuje, že pak nejsme schopni vytvořit korektivní událost a k abreakci nedochází.
Není žádoucí pracovat se ženami ve vyšším stupni těhotenství. Terapii klient mnohdy prožívá velmi silně. Prožívání stresující události může do jisté míry prožívat s matkou i dítě, ale na rozdíl od ní u něj při tom nedojde k abreakci.
Nelze léčit toho, kdo o to nemá zájem, tedy proti jeho vůli.
Platí to i pro malé děti. Terapie spočívá v komunikaci a malé děti ještě nespolupracují.
Jak probíhá takové typické sezení?
Rozlišila bych první sezení od těch dalších. V prvním sezení, když přijde někdo, kdo o terapii nic neví, strávím alespoň prvních dvacet minut stručným vysvětlením základů, ze kterých se vychází. Nedělám to proto, že bych chtěla klienta vzdělávat, ale aby věděl proč co děláme. Zajistím si tím jeho lepší spolupráci.
Klientovi řeknu, že si bude vybavovat minulé prožitky, že si může projít porod a že může jít i před svůj porod. I v případě, kdy si dotyčný myslí, že mu to nepůjde, že tomu nevěří, už pouhý fakt, že to konstatuji, mu pomůže nějaké zábrany odbourat. Rychlost postupu totiž do značné míry závisí na tom, nakolik si dotyčný člověk vytváří zábrany. Každý, kdo přijde na terapii, je do nějaké míry ochoten spolupracovat, protože se chce zbavit svých obtíží. Lidé často předem říkají: „Se mnou to nepůjde, já si pořádně nepamatuji co jsem dělal minulý týden, natož abych vykládal, co jsem dělal před mnoha lety“. Pak je otázkou mé profesionální zručnosti, aby si klient potřebné vjemy vybavil.
Takže v prvním sezení vysvětlím základy teorie a pak velmi stručně vysvětlím standardní otázky, které se při terapii používají. Vysvětlím, jak tyto otázky a příkazy chápat a jak na ně reagovat, aby komunikace byla jasná a jednoznačná.
V dalších sezeních už vše probíhá stále stejně. Ať se jedna o psychosomatické potíže, neurotika, nebo pacienta s migrénou, postup je pokaždé až jednotvárně stejný..
Představme si, že někdo přijde s bolestmi hlavy a chce se jich zbavit. Vysvětlím mu tedy postup a požádám jej, ať se posadí, zavře oči a nechá je zavřené, dokud neskončíme. Pak může dialog vypadat například takto:
„Kdy vás naposledy bolela hlava?“
„Mně bolí vlastně pořád.“
„Kdy vás v poslední době bolela hlava zvlášť silně?“
„Včera odpoledne to bylo zvlášť hrozné.“
„Jděte k včerejšímu odpoledni“ (tím myslím, ať se tam v duchu přenese).
„Jsem tam.“
„Jak dlouho to trvalo?“
„Asi hodinu.“
„Běžte na začátek a řekněte mi, co vidíte.“
„Vidím manželku u dveří.“
„Projděte od tohoto okamžiku celou hodinu.“
Tím myslím, aby událostí procházel v přítomném čase: „teď přicházím domů, otvírám dveře, bolí mě hlava, beru si mokrý hadr, dávám si ho na hlavu, lehám si na kanape…“ atd. Ne aby jenom vzpomínal, co dělal včera. To jsem mu vysvětlila už na začátku.
Nechám ho projít událostí několikrát za sebou a tím asociativně pracuji s jeho pamětí. Při každém průchodu se mu zcela automaticky, aniž by na to myslel, vybavují starší podobné události, ve kterých jej také bolela hlava. Po několika průchodech se zeptám:
„Je nějaká podobná starší událost?“ Tím míním podobná ve smyslu stejného bolení hlavy.
„Týden před tím, když jsem šel z fotbalu, mě strašně bolela hlava.“
Tuto událost pak zpracujeme stejným způsobem. Tak můžeme pokračovat pořád dál, až se dostaneme k události, kde se mu skutečně něco stalo s hlavou, například kdy jako dítě spadl se schodů a udeřil se. Velice často bývá bolení hlavy z porodního traumatu.
Když se dostaneme k příčinné události, procházíme ji víckrát. Pokud je to skutečně takzvaný primární engram, lze při tom pozorovat řadu ukazatelů, že se při procházení skutečně vytváří korektivní událost. Zatím co v předchozích procházených událostech jej hlava bolela čím dál tím víc, v okamžiku vytváření korektivní události bolest hlavy mizí. V dalších průchodech mizí nejen somatické příznaky, ale i negativní emoce. Nastupuje euforie a klient se subjektivně cítí dobře. Je to pozorovatelné i objektivně, vidím na něm, že se začíná usmívat. Pokud se při terapii používá měření psychogalvanické reakce, lze ukázat, že v okamžiku abreakce má psychogalvanická reakce zcela charakteristický průběh.
Čí je to původně myšlenka?
Tato myšlenka je velice stará a autorů je mnoho. Už Freud ve svých ranných pracích, ještě než se dal na psychoanalýzu, pracoval s hypnózou a prováděl hypnotickou terapii s hysterkami. S údivem konstatoval, že když své klientky dovedl do dětství, objevilo se, jak je to v paměti všechno chronologicky uspořádáno, a když si to klientky všechno dobře vybavily, ulevilo se jim. O mechanismu abreakce, tak jak jsme tu o něm mluvili, sice ještě nic nevěděl, ale konstatoval výsledek.
Není HLUBINNÁ ABREAKTIVNÍ PSYCHOTERAPIE NEBEZPEČNÁ?
Když se takhle někdo zeptá řeka bych, že z tohoto člověka hovoří jeho engramy. Projevují se tak jejich aberace, kvůli kterým žije pořád ve strachu, že ho cokoliv může ohrozit.
Mezi lidmi se v souvislosti s regresními terapiemi tradují strašidelné historky o tom, že někdo si vybavil něco ze čtrnáctého století a pak v něm „zůstal“. Doporučuji každému, kdo se takovou historku doslechne, aby ji hned nevěřil, vyptal se na podrobnosti a dotyčného „zanechaného ve čtrnáctém století“ našel a sáhl si na něj. Obvykle se ukáže, že to není pravda.